Procesní dokazování je stanovený postup soudu při získávání zpráv o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí. Tento institut je upraven v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, konkrétně jeho části třetí, hlavě druhé. Dokazování ústí ve tři různé stavy, a to stav prokázání, kdy byla skutečnost důkazem objasněna, vyvrácení, kdy se skutečnost prokázat nepodařilo, a konečně stav neobjasněnosti neboli non liquet, kdy skutečnost není potvrzená a zároveň ani vyvrácená. Hranice, od které může soud považovat důkaz za úspěšně podaný, se označuje jako míra důkazů. Ta je jak subjektivní, která vypovídá o vnitřním přesvědčení soudce, tak objektivní, která je založena na zkušenostních poznatcích, přírodních zákonech, a podobně. S dokazováním se přímo pojí tzv. důkazní břemeno, které znamená povinnost procesní strany prokázat u soudu určitou skutečnost, a každý účastník nese důkazní břemeno ohledně vlastních tvrzení. Objektivní důkazní břemeno leží na straně, která ve sporu nese důsledky objektivní nejistoty o rozhodných skutečnostech, tedy v případě, kdy se provedeným dokazováním nepodaří dostatečně objasnit skutkový stav. Taková situace je nazývána stavem „non liquet“, čili „není jasno“. Na druhé straně důkazní břemeno subjektivní určuje, který z účastníků, zda žalobce nebo žalovaný a v jaké míře nese odpovědnost za prokázání určitých skutečností. Rozdělení důkazního břemene mezi strany určujeme dle tzv. základního pravidla a pravidel zvláštních. Co se zvláštních pravidel týče, předchází pravidlo základní a zahrnují výslovná zákonná pravidla, právem tvořené vyvratitelné domněnky, a to jak skutkové, tak právní a judikaturou tvořená pravidla soudcovská. Příkladem výslovného zákonného pravidla je § 52 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, který stanovuje, že důkazní břemeno nese člen statutárního orgánu, u kterého je v řízení před soudem posuzováno, zda jednal s péčí řádného hospodáře.